Eastory Eyes CZ

Horst Willner byl německý velitel ponorky. Od ledna do května 1945 se účastnil rozsáhlé námořní operace, při níž na své ponorce převezl svou rodinu a mnoho civilistů do bezpečí.

Horst Willner se narodil v roce 1919 v Drážďanech. Do Kriegsmarine (německého námořnictva) vstoupil v roce 1938 a po celou druhou světovou válku velel ponorkám. V říjnu 1944 mu bylo svěřeno velení U-3505, ponorky typu XXI, která byla jednou z nejmodernějších zbraní německého loďstva.

V lednu 1945 zahájila Rudá armáda masivní operaci zacílenou na východní Prusko. Ta vyvolala početnou vlnu uprchlíků, mezi nimiž byly i Willnerova žena Ursula Menhardtová a jejich novorozená dcera Barbara. Ursula s dcerou se dostaly do Gdaňsku, kde nastoupily na loď Wilhelm Gustloff, která se k evakuaci používala. Těsně před vyplutím vzal Willner svou rodinu na palubu ponorky U-3505. Zachránil jim tím život, protože Wilhelm Gustloff byl napaden a potopen sovětskou ponorkou, přičemž přežilo jen několik set osob.

Willner svým rozhodnutím provést evakuaci své rodiny i čtyř přítelkyň členů posádky jednoznačně porušil rozkazy, protože civilistům byl vstup na německé ponorky zakázán. Černé pasažérky tak musely být na palubu dopraveny tajně. Ursula a ostatní ženy se převlékly za námořníky a dítě bylo ukryto v polštáři uvnitř lodního vaku. U-3505 vyplula z Gdaňsku v březnu 1945 a zamířila k městu Hel. Zde Willner přibral zhruba 50 chlapců z Hitlerjugend ve věku od 12 do 16 let. Všichni cestující i posádka zdárně dopluli do Travemünde.

Willner dostal rozkaz odplout s U-3505 do Kielu a vyčkat na další rozkazy. Ponorka zde byla v dubnu 1945 zničena americkým náletem. Willner tyto události přežil. Po skončení války pracoval pro německou přepravní společnost. Zemřel v Brémách v roce 1999.

Slávka Altmanová se narodila 8. srpna 1923 na Volyni. Zažila sovětskou invazi v roce 1939 i německou invazi v roce 1941. V roce 1944 vstoupila do 1. československého armádního sboru jako radistka a spojařka a po boku Rudé armády bojovala proti nacistickému Německu.

Slávka Altmanová (rozená Ficková) se narodila 8. srpna 1923 ve vsi Semiduby na polské Volyni (nyní součást Ukrajiny). Její rodná vesnice byla jedním z mnoha tradičně českých sídel v tomto regionu.

Slávka byla svědkem hrůzných událostí druhé světové války. V roce 1939 bylo východní Polsko napadeno Sovětským svazem. Slávčina rodina musela dočasně opustit svůj domov a několik sousedů bylo deportováno na Sibiř. V roce 1941 zažila německou invazi na Volni, po níž následovalo zničení několika vesnic a vyvraždění židovského obyvatelstva.

V roce 1944 se vývoj války obrátil. Německá invaze do Sovětského svazu neuspěla a Rudá armáda znovu vstoupila do Polska. Když došla na Volyň, Slávka vstoupila do 1. československého armádního sboru jako radistka a spojařka. Oproti západním spojeneckým armádám mohly v Rudé armádě ženy sloužit u frontových útvarů, a Slávka se tak zúčastnila několika významných bitev včetně zásadní Karpatsko-dukelské operace na polsko-slovenské hranici. Mnohokrát se ocitla v nebezpečí a viděla umírat řadu svých přátel, sama však zůstala nezraněna a zúčastnila se triumfálního vstupu armádního sboru do Prahy.

Slávka se po válce usadila v Československu. Dostala dům, který původně patřil místním německým obyvatelům, kteří byli odsunuti. Začala pracovat jako zubní sestra a po svatbě v roce 1952 se přestěhovala do Plzně, kde žije dodnes. Kvůli svým válečným zážitkům se musela potýkat s fyzickými i duševními potížemi.

Richard Smola se narodil 3. června 1930 v Plzni. Zažil bombardování města i jeho osvobození americkými jednotkami v závěrečných fázích druhé světové války. Po válce byl i s rodinou perzekvován komunistickou vládou.

Richard Smola zažil těžké bombardování Plzně v posledních letech druhé světové války a byl i při tom, když město 6. května 1945 osvobodili američtí vojáci. Ačkoli Plzeň osvobodili Američané, město se spolu se zbytkem země po komunistickém převratu dostalo pod nadvládu komunistů.

Richard i mnozí další zůstali vděčni americkým vojákům, kteří město osvobodili. V roce 1948 patřil ke skupině skautů a dalších občanů, kteří se toho roku pokusili uctít výročí osvobození položením věnce a květin. Jelikož toto probíhalo poté, co se v únoru 1948 dostala k moci komunistická strana, byla akce narušena tajnou policií. Jako vášnivý amatérský fotograf pořídil Richard unikátní snímky z těchto událostí.

Během nadvlády komunistické strany byli Richard i jeho rodina cílem perzekuce ze strany státu. Jeho otec byl na základě falešného obvinění zatčen a odsouzen k ročnímu vězení. Richardova rodina byla v rámci státem organizované Akce B (buržoazie) nucena dočasně se vystěhovat z Plzně. Během této akce byly „politicky nespolehlivé osoby“ nuceny opustit větší města a pobývat na vesnicích ve venkovských oblastech.

Richard v Plzni studoval strojírenství, jeho studia však přerušila povinná vojenská služba v pomocných technických praporech. Jednalo se vlastně o jednotky nucených prací, v nichž musel sloužit v letech 1951 až 1954. Po svém propuštění dokončil vysokoškolská studia a pracoval pro firmu Škoda.

Brigádní generál Miroslav Štandera byl český stíhací pilot, který z Československa uprchl po německé okupaci v roce 1939. Bojově létal v rámci francouzského letectva i britského Královského letectva. Z Československa znovu uprchl v roce 1949 po pronásledování „západních“ válečných letců komunistickou vládou.

Brigádní generál Miroslav Štandera se narodil v Praze 5.října 1918. V roce 1936 byl přijat na vojenské letecké učiliště a následně vstoupil do československého letectva. V roce 1938 byl před záborem Sudet mobilizován, k boji však nedošlo.

 Po demobilizaci Československé armády a pozdějším zřízení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 uprchl přes hranice do Polska. Spolu s dalšími vojáky se přes Baltské moře dostal do Francie. Vstoupil do francouzské Cizinecké legie a na německo-francouzské bojiště byl odvelen v květnu 1940. Při svém čtvrtém letu byl nedaleko Troyes sestřelen. Záhy opustil nemocnici, utekl do přístavu Narbonne a podařilo se mu dostat na loď do Liverpoolu. Po příjezdu do Anglie sloužil u 312. československé stíhací perutě Královského letectva (RAF) až do roku 1943, kdy byl přeložen k 68. noční stíhací peruti RAF. 6. června 1944 se účastnil invaze v Normandii.

Po válce se Štandera vrátil do Československa a sloužil převážně v Plzni. Jako „západní“ válečný letec byl však záhy z armády propuštěn. V roce 1949 se dozvěděl o svém hrozícím zatčení a opět uprchl do Anglie, kde znovu vstoupil do RAF.

Po pádu železné opony se Štandera v roce 1994 natrvalo vrátil do Plzně. Zemřel 19. února 2014 ve věku 95 let. Je nositelem mnoha řádů a vyznamenání včetně Řádu za zásluhy a Řádu Tomáše Garrigua Masaryka.

Miluše Axamitová se narodila v roce 1929 nedaleko Plzně. Prožila německou okupaci a zažila spojenecké nálety v posledních letech války. Plzeň sice osvobodili západní spojenci, později se však dostala pod sovětskou nadvládu, což pro Miluši a jejího manžela znamenalo nový útlak.

Miluše Axamitová (rozená Hesová) se narodila v roce 1929 v obci Zemětice na Plzeňsku. V posledních letech druhé světové války studovala na učitelském ústavu v Plzni. Zde zažila několik spojeneckých náletů na město a místní zbrojovky. Jeden z těchto náletů se uskutečnil krátce před Vánocemi 1944 a zničil nejen továrnu Škoda a sídlo místního gestapa, ale také řadu veřejných budov. Také ztráty na životech byly značné. V krytu pod budovou pojišťovny, kam se ukryla Miluše, bylo zřízeno provizorní obvaziště raněných.

Po válce učila na několika gymnáziích v západních Čechách. Při působení v Kadani se v roce 1949 seznámila s Antonínem Axamitem. Zamilovali se do sebe a začali chystat svatbu. Právě tehdy byl však Antonín odsouzen k patnácti letům vězení pro údajnou zradu, protože třem vysokoškolákům pomohl v útěku za hranice. Miluše na něj čekala deset let, po která byl vězněn v několika nechvalně proslulých komunistických lágrech. V roce 1960 byl na amnestii propuštěn a s Miluší se vzali.

Miluše nadále učila na gymnáziu v Plzni-Liticích až do odchodu do důchodu v roce 1984. Má dvě dcery, kterým nebylo umožněno studium kvůli minulosti jejich otce a také kvůli neskrývané křesťanské víře. Po sametové revoluci v roce 1989 se Československo stalo nezávislou a svobodnou demokracií. Antonín se stal členem Konfederace politických vězňů. Kvůli jeho podlomenému zdraví jej často zastupovala manželka, která s Konfederací spolupracuje dodnes.

Michal Brummel se narodil 27.května 1933. Jeho otec pocházel ze zámožné židovské rodiny, matka byla rakouská katolička. Michal během holocaustu přišel o několik rodinných příslušníků, sám však přežil, protože byl podle nacistických norimberských zákonů považován za „míšence“.

Michal Brummel se narodil 27. května 1933 židovskému otci a katolické matce. Kvůli tomu byl podle norimberských zákonů považován za „míšence“. Tyto rasistické zákony zavedené nacistickou stranou určovaly, kdo byl nacisty považován za Žida. Michalovi kvůli tomu nebylo umožněno chodit do školy, unikl však deportacím, jejichž obětí se stala řada jeho příbuzných. Michal zůstal v Plzni po celou válku a zažil zde bombardování města i jeho osvobození americkými jednotkami.

Michalův příběh i obecnější historii druhé světové války v Plzni lze ilustrovat příběhem domu Michalova strýce Jana Brummela, jehož autorem byl slavný modernistický architekt Adolf Loos. Jan i jeho žena byli Židé a za války byli deportováni do nacistických koncentračních táborů. Jejich dům byl „arizován“, tzn. vyvlastněn ve prospěch nežidovských občanů.

Jan s manželkou koncentrační tábory a pochody smrti jako zázrakem přežili a po válce se vrátili do Plzně. Dům v Husově ulici se vrátil svým majitelům. V roce 1962 komunistická vláda dům zkonfiskovala, umožnila však Michalově tetě a matce, aby zde až do 80. let bydlely. Sám Michal v domě žil v letech 1945 až 1964.

Po pádu sovětského bloku byl dům navrácen Michalovi. Ten zahájil dlouhý a náročný proces renovace původního stavu domu. Po dokončení renovace Michal dům v roce 2015 otevřel široké veřejnosti.

William McBurney se jako příslušník amerického 761. tankového praporu zúčastnil bitvy v Ardenách. Jako voják afroamerického původu musel během svého vojenského výcviku a služby strpět rasismus a diskriminaci. William bojoval nejen za osvobození evropského lidu z pout nacismu, ale také za osvobození Afroameričanů z pout rasové nespravedlnosti na domácí frontě.

William McBurney se narodil v New Yorku a v roce 1942 v osmnácti letech dobrovolně narukoval do US Army. Později uvedl, že z odchodu do války neměl strach, ani se na ni netěšil. Narukování vnímal jako svou povinnost.

William se zpočátku chtěl stát pilotem. Otec ho varoval, že „černoch nikdy nebude pilotovat letadlo“, ale William mu neuvěřil a stejně se dobrovolně přihlásil k armádě, kde se chtěl stát letcem. Jako pilot nebyl přijat a nakonec byl přidělen k 761. tankovému praporu. Se segregací v armádě se William setkal mimo jiné v tom, že zajatí němečtí vojáci mohli jíst ve stejné kantýně jako bílí američtí vojáci. Naopak američtí vojáci černé pleti museli jíst jinde.

761. prapor – známý také jako „Černí panteři“ – během bitvy v Ardenách v prosinci 1944 bojoval po boku Pattonovy 3. armády. Jednotka sice přispěla k porážce nacistů, ale William později prohlásil, že podle něj a jeho kamarádů se jim povedlo něco mnohem zásadnějšího: dokázali, že jsou stejně kvalitní jako bílí vojáci. Většina bílých pěšáků, kteří bojovali po jejich boku, se k nim nakonec naučila chovat jako ke kterémukoli jinému spolubojovníkovi. Díky úspěchům na bojišti se 761. tankovému praporu podařilo změnit názor alespoň části svých bílých krajanů.

Warren Crecy vstoupil do US Army v 19 letech. V bitvě v Ardenách bojoval jako příslušník 761. tankového praporu přezdívaného podle jeho výrazného znaku „Černí panteři“.

761. tankový prapor US Army byl segregovaný útvar složený z afroamerických vojáků a bílých důstojníků. V boji s nacistickým Německem – nepřítelem známým rasistickým přesvědčením – se samotní příslušníci 761. praporu setkávali i během vlastní vojenské služby s rasismem a diskriminací.

V září 1944 byl 761. tankový prapor převelen do Evropy a přidělen k americké 3. armádě pod velením generála George Pattona. Jednotka se v říjnu 1944 účastnila bojů v severní Francii a v prosinci 1944 bitvy v Ardenách. Závěrečné měsíce války strávila na německé půdě.

Warren Crecy byl znám jako „železný muž“ a „nejdrsnější chlap v 761.“. Tyto přezdívky si vysloužil svou odvahou v boji a tím, že v řadách nepřítele způsoboval větší ztráty než kdokoli jiný v rámci tohoto praporu. Po skončení války zůstal Crecy v Německu, kde plnil nejrůznější úkoly, mimo jiné jako vězeňský dozorce při norimberském procesu. V roce 1952 tři měsíce sloužil ve válce v Koreji, než byl vážně raněn. Tato zranění, z nichž se Crecy nikdy zcela nezotavil, ukončila jeho vojenskou kariéru. Do civilu odešel ze zdravotních důvodů v hodnosti majora a byla mu udělena armádní medaile Za statečnost s pochvalou za záslužnou službu. Obdržel také Bronzovou hvězdu a Purpurové srdce se třemi dubovými ratolestmi. Crecy zemřel v roce 1976 ve věku 53 let a byl pohřben s vojenskými poctami. Jeho jméno nese ulice na základně námořního letectva v jeho rodném městě.

Suzanne Grégoirová byla zanícenou komunistkou. Svůj život zasvětila právům žen a aktivismu za práva žen. Během nacistické okupace Belgie inspirovala tisíce žen, které její slova povzbudila k tomu, aby se přidaly k protinacistickému odboji.

Suzanne Grégoirová se narodila v dělnickém prostředí v Geraardsbergenu. Oba její rodiče byli radikální komunisté a Suzanne už v útlém věku začala číst komunistickou literaturu a spolu s rodiči se účastnila stranických schůzí.

Bylo jí jen něco přes dvacet, když začala v komunistické straně naplno pracovat jako aktivistka. Jako žena neměla v Belgii plné volební právo. Suzanne přesto zastávala různé pozice s vysokou politickou odpovědností. Ve městě Herstal, kde žila, se stala se zastupitelkou, členkou ústředního výboru komunistické strany, kde stála v čele hnutí za práva žen. Politické zkušenosti, rozsáhlé kontakty a ideologické přesvědčení jí pak posloužily během odbojové činnosti za druhé světové války.

Během nacistické okupace Belgie vydávala Suzanne ilegální noviny, kterými mobilizovala ženy k odboji: La Voix des Femmes (Hlas žen). V těchto novinách ženy vyzývala, aby se bouřily proti nedostatku potravin a požadovaly propuštění uvězněných manželů a synů. Suzanne byla hybnou silou v pozadí několika ilegálních manifestací a stávek žen v letech 1941 a 1942. Tyto protesty podrývaly autoritu německých okupantů. Pro řadu účastnic byly také prvním krokem k další činnosti v odboji.

V březnu 1943 byla Suzanne zatčena gestapem a převezena do koncentračního tábora Ravensbrück. Uvěznění přežila a po svém návratu do Belgie v létě 1945 se okamžitě znovu ujala svých povinností v rámci komunistické strany. V roce 1946 patřila k prvním ženám zvoleným do belgického parlamentu. Po zbytek života zůstala věrná militantnímu komunismu.