Eastory Eyes CZ

Tadeusz sloužil v Zemské armádě se svým otcem. Sloužit začal u partyzánů legendárního majora Dobrzańskéhoi „Hubala“. Po válce uprchl do Spojených států, kde byl povolán do armády, byť nebyl americkým občanem. Odmítl narukovat, což vedlo k intenzivně sledovanému soudnímu procesu.

1. září 1939 měl Tadeusz pokračovat ve středoškolském studiu, avšak začátek války jeho plány přerušil. Po dvou měsících války se v oblasti, kde Tadeusz žil, objevil major Dobrzański „Hubal“. 28. října vzal Tadeusze jeho otec Jozef na schůzku s majorem „Hubalem“. Téhož dne se Tadeusz seznámil také s kapitánem Kalenkiewicz. Ten byl jedním z autorů nápadu na elitní jednotku polského odboje zvanou Cichociemni (tiší neviditelní). Kapitán Kalenkiewicz toho dne mladému Tadeuszovi řekl: „Fajn kluk, ale kouše si nehty.“ „Hubal“ ve snaze smazat špatný dojem Tadeuszovi řekl: „Budeš můj nejmladší voják, a protože máš dnes svátek, nazveme naši první vojenskou posádku Tadeusz“.

Na konci války byl jako důstojník Zemské armády zatčen Sověty. Z vězení se mu podařilo utéct a krátce nato s otcem emigroval na západ. Jako politický uprchlík se nakonec dostal do Spojených států. V roce 1950 byl povolán do americké armády. Jelikož nebyl americkým občanem, odmítl narukovat. Jeho příběh odpírače vojenské služby se dostal do tisku a poté k soudu. Po zastavení řízení odjel z Ameriky a vrátil se do Evropy.

Vystudoval Sorbonnu a stal se exilovým historikem a spisovatelem. Zemřel v roce 2010.

Když v roce 1939 vypukla druhá světová válka, Ryszardu Książyńskému bylo pouze 15 let. Ryszard byl skautem a miloval jachtařský sport. Tento koníček jej zaujal o rok dříve na skautském táboře. Stejně jako u milionů ostatních narušila druhá světová válka jeho mladické sny.

V roce 1943 vstoupil Ryszard Książyński do Zemské armády, největšího odbojového hnutí v Polsku. Absolvoval výcvik a stal se desátníkem. Jakmile dosáhl plnoletosti, byl převelen na frontu. V roce 1944 byla jeho jednotka mobilizována v rámci operace Tempest. Cílem Zemské armády bylo bojovat proti německým jednotkám a podporovat přicházející Rudou armádu. 26. září proběhla bitva u Radkówa. Německé síly disponovaly tanky, letadly a dělostřeleckou podporou. Vojáci Zemské armády včetně Książyńského se však ubránili. Książyński byl raněn a, jak se nakonec ukázalo, trvale přestal slyšet na levé ucho.

Po válce se rozhodl vrátit k snům svého mládí. Zúčastnil se mnoha kurzů a námořnické dovednosti si osvojil při plavbě se slavnými kapitány polské lodní dopravy, jako byli například olympijský veslař Henryk Fronczak nebo organizátor polárních výprav Włodzimierz Jacewicz. Ryszard spoluorganizoval Jachtařský klub Akademicého sportovního sdružení v Krakově. Působil jako publicista. V tisku inspiroval další generace svou láskou k jachtingu a lodnímu modelářství. Jako kapitán lodi Leonid Teliga se účastnil atlantické Operace Plachta ‘76 během oslav dvoustého výročí založení Spojených států amerických. Jako první provedl takto velkou jachtu z New Yorku přes Velká jezera po Mississippi do New Orleans. Získal čestné občanství New Yorku, Buffala, Baton Rouge, Milwaukee, Clevelandu a New Orleans.

Jerzy Krusenstern byl potomkem evropských aristokratických rodin. Před válkou byl členem skautské organizace, což mu pomohlo připravit se na působení v polském odboji během druhé světové války. Do odboje se zapojil v patnácti letech a bojoval proti invazním sovětským vojskům i proti nacistům.

V září 1939 pobýval Jerzy v Grodně, které tehdy náleželo Polsku. Ve městě nebylo mnoho vojáků, ale k obraně města v případě nepřátelského útoku se dobrovolně přihlásilo mnoho civilistů. Velkou část z nich tvořila mládež: hoši i dívky z řad skautů a studentů.

20. září 1939 vyslala sovětská Rudá armáda tanky, které se měly Grodna zmocnit. Sověti si byli jisti, že město rychle padne. Jerzy plnil pro starší spolubojovníky zápalné láhve pro ničení tanků. Frustrovaní útočníci se uchýlili k tomu, že k tankům přivazovali děti, které používali jako živé štíty. Obrana přesto pokračovala, leč bez naděje na vítězství. Po bitvě Sověti řadu civilistů, kteří město bránili, postříleli.

Jerzy z území okupovaných Sovětským svazem uprchl na území okupovaná Třetí říší. Vstoupil do Zemské armády, největší polské odbojové organizace, a podílel se na mnoha sabotážních a podvratných akcích. Do konce války se zúčastnil mnoha bitev včetně Kałużówky v srpnu 1944, jedné z největších partyzánských bitev v jižním Polsku. V této bitvě byl raněn. Mnoho let po válce Jerzy vzpomínal na to, jak jeho jednotku zničila dělostřelecká palba, po jejímž skončení zvedl hlavu a cítil pouze nasládlý pach krve, který se vznášel nad lesní mýtinou.

Do boje se již nevrátil a po válce byl komunistickými orgány zatčen a dlouhá léta pronásledován.

Jan Karski byl voják Zemské armády, který byl svědkem hrůz holocaustu. Na rozkaz velitelů Polského podzemního státu připravil zprávu o zločinech páchaných na území okupovaného Polska a informoval o nich západní svět.

V roce 1939 se Jan Karski připojil k polskému odboji. Jako kurýr cestoval mezi okupovaným Polskem a Francií. Při jedné cestě byl na Slovensku zadržen. Jan se obával, že by mohl při mučení vyzradit důležité informace, takže se pokusil o sebevraždu, ale byl zachráněn. Polský odboj jej následně osvobodil z nemocnice a Jan se vrátil do jeho služeb.

Odjel do varšavského ghetta a podařilo se mu v přestrojení proniknout do tábora Izbica, jakési přestupní stanice pro vyhlazovací tábory v okolí. Nacistické zločiny tak spatřil na vlastní oči. V roce 1942 se vydal do Londýna, kde představil polské exilové vládě mikrofilmy své zprávy. V prosinci polská vláda vydala oficiální diplomatickou nótu, v níž poprvé požádala jednu ze spojeneckých zemí, aby chránila Židy, a informovala ji o holocaustu.

Během následujících let války se Jan setkával s předními představiteli mnoha zemí světa a mluvil s nimi o osudu Židů a Poláků pod německou okupací. Franklin D. Roosevelt jej přijal v Bílém domě. Bohužel se Karski často setkával s nedůvěrou. Aby se svět dozvěděl o holocaustu a o aktivitách Polského podzemního státu, vydal v roce 1944 knihu „Story of a Secret State“ (Příběh tajného státu), která se v USA stala bestsellerem.

Památka Jana Karského a jeho činů byla připomenuta v 80. letech. V roce 1982 mu byl udělen titul „Spravedlivý mezi národy“.

Elżbieta Zawacka byla kurýrem a poslem velitele polské Zemské armády, nejvýznamnější odbojové organizace v okupovaném Polsku. Stala se symbolem zapojení žen do bojů druhé světové války. Po válce se snažila zajistit, aby role, kterou ve službě sehrály ženy, nebyla zapomenuta.

Elżbieta Zawacka patřila v rámci polské Zemské armády k oddělení zahraniční komunikace. Pro kurýry polského odboje zařizovala trasy na západ a jako kurýr sama působila. Při přepravě peněz, zpráv a informací překročila předválečnou hranici Polska překročila více než stokrát. V únoru 1943 jako posel generála Stefana „Grota“ Roweckého cestovala přes Německo, Francii, Andorru, Španělsko a Gibraltar až do Londýna, kde jednala se štábem Władysława Sikorského, polského exilového premiéra. Měla dva úkoly: zlepšit kurýrní službu a – na výslovnou žádost generála Roweckého – požadovat, aby se ženám v Zemské armádě dostalo stejných práv jako jejich mužským kolegům.

Elżbieta absolvovala parašutistický výcvik a jako jeden z mála poslů se vrátila do Polska. Stala se tak jedinou ženou v elitní jednotce nazývané Cichociemni (tiší neviditelní).

Od března 1944 sloužila na ředitelství ženské armádní služby, které působilo v rámci velitelství Zemské armády. Bojovala ve Varšavském povstání, rozsáhlé operaci Zemské armády, jejímž cílem bylo osvobození polského hlavního města od nacistické okupace.

Po válce se zapojila do protikomunistického hnutí. V září 1951 byla Státní bezpečností zatčena a odsouzena k deseti letům vězení. Po propuštění pracovala na Gdaňské univerzitě a na Univerzitě Mikuláše Koperníka v Toruni. Patřila k zakladatelům Světového sdružení příslušníků Zemské armády a byla iniciátorkou nadace Pomořanský archiv Zemské armády v Toruni. V roce 2006 byla za své zásluhy povýšena do hodnosti brigádního generála polské armády. Elżbieta Zawacka zemřela v roce 2009.

Poutala pozornost svým přístupem, pestrými kostýmy i programem, v němž se mísily ruské a čínské tance s přehlídkou současné módy. Proslavila se svými charakteristickými tanci a exotickou krásou. Taneční umělkyni a oběť holocaustu Tatjanu Barbakoffovou dnes připomíná Stolperstein před Renesančním divadlem v Berlíně-Charlottenburgu.

Tatjana Barbakoffová se narodila v srpnu 1899 v Lotyšsku jako Cilly Edelbergová. Pocházela z židovské rodiny s rusko-čínskými kořeny. Barbakoffová začala tančit již v raném dětství. Za auru exotičnosti, kterou byla později známa, vděčila svému původu a oblíbeným stylům.

Za první světové války potkala německého důstojníka Georga Waldmanna. V roce 1918 za ním odešla do Německa a nakonec si ho vzala. V následujících letech získali věhlas jako umělecký pár pod jmény Tatjana Barbakoffová a Marcel Boissier. Společně cestovali po Německu a vystupovali ve městech jako Frankfurt, Düsseldorf a Berlín. V roce 1925 se pár usadil v Berlíně. Tatjana se definitivně prosadila s uskupením nazvaným Berliner Tanzabend. Rozešla se s Boissierem a jejím novým partnerem se stal malíř Gert Wollheim.

Po nástupu nacistů k moci v roce 1933 bylo Gertovo umění označeno za „zvrhlé“. Pár se přestěhoval do Francie, kde Wollheim založil Freie Deutsche Künstlerverband (Spolek svobodných německých umělců) a Tatjana pokračovala v taneční kariéře. Jistou dobu byli svobodní a v bezpečí, ale po německém vpádu do Francie v roce 1940 byli Gert i Tatjana zatčeni.

Po nějaké době byli oba propuštěni. Aby se vyhnuli dalšímu zatčení, uprchli do Nice. Jejich snaha však byla marná.  V lednu 1944 byla Tatjana gestapem zatčena a následně převezena do tábora v Drancy. V únoru byla deportována do Osvětimi a po příjezdu poslána do plynové komory.

„Po celý můj život na frontě nenastal okamžik, kdy bych netoužila po tom, být v boji. Chci být tam, kde je boj nejlítější. Chci být s vojáky.“ Tato slova napsala Roza Šaninová, odstřelovačka Rudé armády.

Roza Šaninová se narodila v dubnu 1924 v Archangelské oblasti. Poté, co v prosinci 1941 jeden z jejích bratrů padl během blokády Leningradu (nyní Petrohrad), Šaninová dobrovolně vstoupila do armády.

Oproti západním spojeneckým armádám mohly ženy v Sovětském svazu sloužit u frontových útvarů. Šaninová se přihlásila jako odstřelovačka a v červnu 1943 byla přijata na Ústřední odstřelovačské učiliště pro ženy. Za necelý rok byla zařazena do ženské odstřelovačské čety při 184. střelecké divizi. Ještě v témže měsíci zabila svého prvního německého vojáka. Na konci května 1944 se Šaninová stala první příslušnicí 3.běloruského frontu, která obdržela Řád slávy 3. třídy. V té době měla na kontě 20 zabitých. Do svého deníku si Šaninová poznamenala, že je čím dál lhostejnější vůči smrti, chladnokrevnější a že smysl svého života vidí ve své profesi.

V červnu 1944 sovětské velení rozhodlo o stažení odstřelovaček z fronty. Šaninová odmítla rozkaz uposlechnout a spolu s dalšími spolubojovnicemi dále podporovala postup Rudé armády. Díky tomu, že její skutky líčily propagandistické brožurky, se stala celebritou a patřila k prvním odstřelovačkám vyznamenaným Medailí za statečnost.

V lednu 1945 se Šaninová účastnila ofenzivy Rudé armády ve východním Prusku. 27. ledna byla vážně raněna střepinou dělostřeleckého granátu. O den později svým zraněním ve věku 20 let podlehla. Byla pohřbena pod hrušní na břehu řeky Lavy a její ostatky byly později přeneseny do městečka Znamensk.

V roce 1950 vydal australský spisovatel Paul Brickhill knihu Velký útěk. Vycházela z hromadného útěku 76 spojeneckých zajatců z německého zajateckého tábora Stalag Luft III. Jedním ze strůjců plánu na útěk byl major Roger Bushell.

Bushell se narodil v Jižní Africe v srpnu 1910. Do britského Královského letectva (RAF) vstoupil v roce 1932 a v říjnu 1939 se stal velitelem 92. perutě. Během svého prvního bojového letu byl během bitvy o Dunkerk sestřelen a se svým spitfirem přistál na území okupovaném Němci. Byl zadržen a stal se válečným zajatcem.

V následujících letech Bushell dráždil své věznitele několika pokusy o útěk. Pokus o útěk byl v souladu s myšlenkou vojenské cti a podle Ženevské úmluvy byl považován za legitimní.

Po několika neúspěšných pokusech o útěk se Bushell v říjnu 1942 dostal do zajateckého tábora Stalag Luft III. Záhy v táboře převzal řízení útěkových aktivit. Získal si proslulost jako mozek útěků a spoluvězni mu říkali Big X. Váleční zajatci vybudovali tři únikové tunely nazvané Harry, Tom a Dick. Nejradikálnější částí plánu však nebyl samotný rozsah staveb, ale počet 200 mužů, které hodlal Bushell tunelem dostat na svobodu. Tunelem Harry nakonec v noci z 24. na 25. března 1944 uprchlo pouze 76 vězňů. Bushell s partnerem Bernardem Scheihauerem v Saganu úspěšně naskočili na vlak. O den později však byli dopadeni nedaleko německého Saarbrückenu.

Třem ze 76 uprchlíků se podařilo vrátit se do Anglie. Ostatní tolik štěstí neměli. Po útěku vydal Hitler nechvalně známý rozkaz Sagan k zastřelení padesáti z dopadených uprchlíků. Mezi touto padesátkou byl i Bushell, který byl popraven 29. března 1944. Je pohřben na hřbitově ve Starých kasárnách v polské Poznani.

Irma Greseová byla dozorkyní (Aufseherin) v koncentračních táborech. V pouhých 18 letech začala v červenci 1942 sloužit v ženském koncentračním táboře Ravensbrück. Nechvalně se proslavila svou extrémní brutalitou k vězeňkyním a tím, že byla jako jeden z nejmladších válečných zločinců popravena ve věku 22 let.

Irma Greseová se narodila ve městě Wrechen v roce 1923. Ve 14 letech odešla ze základní školy. Pracovala na farmě a později jako prodavačka v mlékárně. Opakovaně se ucházela o místo sestry v zácviku v sanatoriu SS Hohenlychen, nebyla však přijata. Nakonec zde začala pracovat jako pomocná zdravotnická síla.

V létě 1942 se Greseová stala dozorkyní v koncentračním táboře Ravensbrück. Odsud začala její kariéra v systému koncentračních táborů strmě stoupat. V březnu 1943 byla Greseová přeložena do Osvětimi-Březinky. Zde se stala druhou nejvýše postavenou dozorkyní. Byla zařazena v táborovém bloku C, kde dohlížela na 20 000 až 30 000 vězeňkyň. V táboře se rovněž účastnila tzv. procesu selekce. To znamená, že po příjezdu nových vězňů do tábora rozhodovala o tom, kdo je způsobilý k práci a kdo má být poslán přímo do plynové komory. V březnu 1945 byla Greseová přeložena do koncentračního tábora Bergen-Belsen, kde pracovala jako velitelka až do osvobození tábora britskými jednotkami v dubnu 1945.

Greseová byla při osvobození zatčena a v rámci belsenského procesu v Lüneburgu obžalována. Byla uznána vinnou, odsouzena k smrti a v listopadu 1945 oběšena. Chování Greseové během procesu i její dopis sestře na rozloučenou prozrazují, že zůstala věrná svému ideologickému přesvědčení, neprojevila ani náznak lítosti nad svými skutky a neuznala své provinění.